... aneb koutek jednoho kafaře

Nenahraditelný

27. listopadu 2014 v 19:09 |  Kafařův notýsek
Myslel jsem si to o sobě dost dlouho. A možná nejsem sám. Pocit nenahraditelnosti má - myslím - více lidí. Když jsem se stal zkraje srpna držitelem "neschopenky", neplánovaně a nečekaně, přemýšlel jsem, jak to beze mne ve školní kanceláři bude vypadat. Navíc se blížil začátek školní roku a s tím spousta činností a úkonů se zahájením školy spojených.


Ze začátku mi pravidelně (prakticky denně) z práce volaly kolegyně poptat se na to či na ono. Rekord byl 6 či 7 telefonátů během dopoledne - to ještě v době, kdy jsem si užíval nemocničního prostředí. Ale co, malé oživení dne, který jinak sestával pouze z ranní kontroly, několika jídel a pravidelného kapání do oka, přijde docela vhod, že ?

Časem, jak týdny míjely, se začalo ukazovat, že to ve škole docela klape i beze mne. Slečna, co mne zastupovala (jinak pracující ve stejné škole, ale v jiné funkci), mi dokonce prozradila, že chvílemi ani nemá co dělat. Nepřebrala po mně sice všechnu pracovní náplň, ale i tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že já se se vším vždycky nimral a vyřízení každé jedné maličkosti mi trvalo dlouho předlouho a ona to zvládá rychleji a lépe než já. Při svých častých návštěvách školy jsem pozoroval, jak se v kanceláři stále více usazuje a zabíhá. Zatímco já si tam připadal jako cizinec, jako někdo, kdo už tam nepatří.

A kteréhosi dne jsem si uvědomil, že kdybych se do své práce vrátit nemohl, nic se nestane. Často, celé roky, jsem přemýšlel, kdo mne asi jednou zastoupí a jak někoho zaučím do všech tajů skrývajících se mezi těmi čtyřmi stěnami. Ejhle, nástupkyně stojí přede mnou. Orientuje se kolem lépe než já, který už týdny trávím doma, kolegové jsou na ni za tu dobu zvyklí, v dopisech, objednávkách a e-mailech čtu její jméno...

Ještě v tyto dny, když už čtvrtý týden opět jezdím na kolečkové židli od stolu ke stolu, přehrabuji se v papírech a zvedám jedno sluchátko za druhým, se někteří příchozí udivěně ptají, kde najdou Slečnu. Jako by jim chlap v brýlích nebyl dost dobrý.

Tak si myslím, že to s tou naší nenahraditelností nebude tak horké. Sám jsem se přesvědčil, že můžeme být nahrazeni velmi rychle a aniž bychom to sami chtěli. Takže bychom si měli naší práce vážit.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 19:20 | Reagovat

Máš pravdu Víťo, každý je nahraditelný a ten který si myslí, že až odejde (třeba do penze) je pak nemile překvapen, když příjde na návštěvu a vidí, že to tam jde bez něj dokonce lépe. Bohužel takovou kolegyni jsme měly v práci. Držela se zuby nehty až skoro do sta let, pak za ní přišla jak ty píšeš "slečna" a když přišla kolegyně po dvou měsících na návštěvu - nestačila věřit vlastním očím. Nikdo jí nepostrádal a nikdo jí neprosil aby se vrátila zpět, že to bez ní nejde...:-(
Ano, každý je v práci nahraditelný! :-)
Já ti též své práce vážím, i když je velmi, velmi těžká a velmi málo placená. :-(

2 Jarka Jarka | Web | 27. listopadu 2014 v 20:08 | Reagovat

I já ten pocit nenahraditelnosti znám a samozřejmě, že znám i to, jak po počátečném klopýtání náhradnicí (přešla jsem v rámci podniku na jinou práci) jsem byla nahrazena. Mé zavedené postupy byly překopány, ale mé původní pracoviště nezkolabovalo a fungovalo vesele dál. :-D

3 Angie* Angie* | 27. listopadu 2014 v 20:25 | Reagovat

Vyprdni se na ně. Nikdy nebudeš zcela nahraditelný. Už jen pro ty lidi, co tě maj rádi (a platí to i pro práci). Ono se to možná nezdá, ale vsadím se, že se našel alespoń jeden člověk, kterému jsi tam chyběl a na tý židli tě postrádal už pro to, jakej jsi. I když to třeba neřekl nahlas...

4 Jirka Jirka | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 6:28 | Reagovat

Hezky jsi to napsal. Klikám na hodnocení.

5 Jana Jana | Web | 28. listopadu 2014 v 13:39 | Reagovat

Viku, ani nevíš, jak moc tě v tomhle směru chápu...je to tak jak píšeš, něco léta děláme jedním způsobem, snažíme se ze všech sil, a pak když jsme nějakým zbůsobem vyřazeni, kdyý delší dobu nemůžeme, musí to přebrat někdo jiný. Zezačátku mu to nejde, ale pak si práci přizpůsobí podle sebe, a tam, kde by mě lecos neprošlo, kde jsemmusela tvrdě makat, tam druhý dokáže říct Ne, to já dělat nebudu, to je na mne moc a nikdo s ním nehne. A lidi si na to zvyknou a jde to také ...

6 Anidea Anidea | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 13:40 | Reagovat

Každý jsme nahraditelní a vlastně je to dobře. Kam by svět došel, kdyby byli lidé nenahraditelní. Ale jsou i takoví, kteří tu stále chybí. V našich srdcích po nich zůstanou prázdná místa. Po těch, které jsme milovali.

7 JiHei - Fotografie JiHei - Fotografie | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 17:52 | Reagovat

Viku, jen jestli by slečně to zrychlené pracovní nasazaní a úsměvy, vydrželo napořád.
V práci jsme nahraditelní všichni, to je pravda. A pečlivost se vyplácí, i když práce kvůli ní o trošku déle trvá. Děláš to dobře, Viku...:).

8 MirekC MirekC | Web | 2. prosince 2014 v 14:32 | Reagovat

Nenahraditelnost přestaneš řešit, až budeš v důchodu. Na to máš ale ještě hodně, hodně daleko. ;-)

9 Meduňka Meduňka | Web | 5. prosince 2014 v 17:13 | Reagovat

Taky si nemyslím, že bych v práci byla nenahraditelná, ale vzhledem k tomu, že mě za celých 14 let nechtěli ani jednou vyhodit a  jak mě vítají třeba po delší dovolené se domnívám, že jednou budou za mě hledat náhradu sakra těžko. :D

10 Macin Macin | Web | 20. prosince 2014 v 16:15 | Reagovat

Krásné vánoční svátky a šťasný rok 2015 přeje Marcela

11 JiHei - Fotografie JiHei - Fotografie | E-mail | Web | 20. prosince 2014 v 21:04 | Reagovat

Přeji krásné Vánoce, Viku! :) A šťastný nový rok! :)

12 Kika Kika | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 19:58 | Reagovat

Jsem v rozpacích, jestli jsi z toho, že Tě někdo dokázal nahradit spíš negativně nebo spíš pozitivně naladěn...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama