... aneb koutek jednoho kafaře

Sobotní epizody

16. dubna 2014 v 22:24 |  Kafařův notýsek
Čtyři epizody ze sobotního hlídání dvojčat Elišky a Honzíka

Epizoda sportovní
Před obědem je nejlépe vytrávit na čerstvém vzduchu, tak jsme se vydali na procházku. Bez babičky, která měla bojový úkol - upéct kuře. My s dědečkem šli po svých, Eliška s Honzíkem šněrovali ulici na odrážedlech. Vlastně jsem tenhle typ vozítek viděl prvně. Bylo to něco jako kolo, rozměrově pro skřítky, akorát bez pedálů. Po deseti minutách najednou Honzík prohlásil, že už nechce jezdit, čehož využilo moje poťouchlé "já" a zatímco Honzík šlapal ruku v ruce s dědečkem, já se povozil. Sice jsem měl při výšce (spíš tedy nížce) sedátka dojem, že sedím na silnici, ale hlavně že to jelo.


Epizoda polštářová
Po obědě následoval popolední klid (dá-li se ten tělocvik v posteli nazvat klidem) a pohádka. Zatímco Červená karkulka ťapala k babičce, aby ji tam snědl vlk, vedle mne v posteli se to neustále odkopávalo, otáčelo, sedalo a zase lehalo. Nakonec jsem čtením ukolébal sám sebe, lehl jsem si na opačný konec postele a spokojeně dřímal. Najednou mi na hlavě přistál první polštář. Než jsem se nadál, přidal se k němu další, pak duchna a během okamžiku už mi z peřin koukaly jen nohy. Toho si všimla čísi nenechavá drobná ručka a počalo šimrání. Jsem velmi lechtivý tvor a tohle zkrátka nešlo vydržet. Pracně jsem se vyhrabal z polštářů, jenže sotva jsem se vysvobodil, dostal jsem po hlavě další duchnou a začalo nové mučení. No a pak jsem docela ztratil přehled, co se vlastně děje. Kolem mne poletovaly polštáře, poskakovaly děti, ložnice zcela změnila podobu a já radši statečně utekl.

Epizoda procházková
Protože bylo sobotní odpoledne slunečné a relativně teplé, vyrazili jsme na malý výlet. Autem jsme se dovezli k nedaleké vodní přehradě a odtamtud po silnici pomalým krokem ušli ještě tak dva kilometry. Dlouho jsem v těch končinách nebyl a nestačil jsem zírat na honosné vily, které se v té - jinak vinohradnické a chatařské oblasti - vyrojily jako houby po dešti. Po cestě děti zkoumaly kdejakou zvlášnost (včetně placky na asfaltu připomínající koňský "koblížek") a sbíraly větvičky, aby si jimi skoro vypíchly oko.

V cíli jsme se uvelebili na betonové skruži, babička vytáhla svačinky a jedlo se. Já svůj příděl brzy snědl a rozhlížel jsem se, čím se zabavit, než dojí i ostatní. Zkusil jsem si vyfotit kytičku v trávě a pak se pustil do hledání čtyřlístku. Nevzpomínám si, že bych kdy nějaký našel. Tak jsem mrknul do trávy, pročísl ji rukou - a čtyřlístek byl na světě. Věřit se mi nechtělo, zkoumal jsem "to" ze všech stran, ale pořád to bylo zelené a mělo čtyři lístky. Samozřejmě jsem se ihned pochlubil, čímž jsem do hledání nalákal zbytek výpravy. Kouknul jsem do trávy znova a za chvíli jsem měl druhý. Už mi to začínalo být divné. Prvně v životě najdu čtyřlístek a hned vzápětí druhý ? Dědečka napadlo, že ta tráva bude nejspíš zmutovaná. Mě napadlo - co kdybych tak našel ještě třetí ? Šmátral jsem rukou i očima v zelené změti stébel a tu mi padlo do oka cosi, co nemělo lístky ani tři ani čtyři. Pětilístek. Byl bych si ho nechal na památku, ale Honzík po něm zatoužil.

Epizoda zpívací
Cesta zpět uběhla daleko rychleji. V autě Eliška vymyslela hru Na zaseklý gramofon. Sotva jsme se rozjeli, zpustila: "Mámo táto, ona mne honííííí." Kdo nezná, jde o písničku z večerníčku O včelích medvídcích. Nepřidala ani o slovo víc, stále dokola tuhle jednu větu. Když ten verš pěla asi tak po dvacáté páté, rozhodl jsem se diplomaticky zasáhnout.

: "Eliško, zkus ještě aspoň tu další větu: ... vypadá to, že mne dohoní"
Eliška: "Mááámo táááto ona mne honííí. Mááámo táto ona mne honíí."

Holt diplomat ze mne asi nebude.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 17. dubna 2014 v 14:11 | Reagovat

Čas trávený ve společnosti malých je dětí je ten nejkrásněji trávený čas - alespoň tedy pro mě.
Čtyřlístek našla loni v létě starší, tehdy šestiletá vnučka. Položila si ho na zahradní stůl a můj muž ho vyhodil - prý byl zvadlý. Vyčinila jsem mu a on odvětil, že na to Sára určitě už zapoměla. Mýlil se, nezapoměla. A zatímco Sára usedavě plakala, já lezla po čtyřech v trávníku kombinovaném jetelíčkem, očima propátrávala a asi po půl hodině našla. Zachránila jsem situaci. Minulou neděli jsme byla u mladých a Sára mi ten čtyřlístek ukazovala. Má ho stále schovaný. :-)

2 Sugr Sugr | Web | 17. dubna 2014 v 17:53 | Reagovat

Tvoje sobotní epizody - po příchodu z práce a večeře u notebooku - prostě "žeru!" :-)  ;-)
Jak to tak čtu, jsi úžasnej táta, no některé děti si prostě umí rodiče vybrat! :D

3 JiHei - Fotografie JiHei - Fotografie | E-mail | Web | 17. dubna 2014 v 20:27 | Reagovat

:-D všechny epizody jsou skvělé, tvoje psaní mi chybělo! ;-) Umíš se s dětmi vyřádit a ony s tebou. A navíc to pak takhle vtipně a čtivě popíšeš! :-) Početla jsem si a pobavil jsi mě - díky! :-)  ;-)
A přeji krásné a veselé Velikonoce! :-)  8-)  ;-)

4 MirekC MirekC | Web | 17. dubna 2014 v 20:42 | Reagovat

Život je někdy i krásný! ;-)

5 Angie* Angie* | 17. dubna 2014 v 21:15 | Reagovat

Vik na odrážedle, to musel být pohled pro bohy :D
Za správně napsané "holt" máš u mě obrovské plus. Ač mluvím a píšu, jak mi zobák narost, popletené "holt" a hold" mě neskutečně seje. :)

6 vik vik | E-mail | Web | 17. dubna 2014 v 21:49 | Reagovat

[1]: Už jsem na to taky přišel, že být s dětmi je úžasné, ač někdy i únavné. Ale těch zážitků ! A člověk se může alespoň na chvilku vrátit cítit zase jako malý :-)

[2]: Když ale já nejsem táta, jenom strýc :-) Ale děkuji ;-)

[3]: Já děkuji ;-) Ono to vypadá, že ty články sypu z rukávu. Ale ve skutečnosti mi jeden každý dá pořádně zabrat :D

[4]: To ano :)

[5]: Já jsem rád, že jsem sám sebe neviděl :-D  A s tím slůvkem holt - hold taky někdy zápolím. Vždycky musím hodně přemýšlet, jak to poslední písmenko napsat. 8-O  :D

7 Jarka Jarka | Web | 18. dubna 2014 v 9:01 | Reagovat

U posledního odstavečku už jsem nahlas vyprskla smíchy. :D Taky mi tvoje psaní už moc chybělo a sice nejsi táta dvojčat, ale byl bys úžasný! ;-)  :-D

8 Hanka Hanka | Web | 18. dubna 2014 v 10:48 | Reagovat

Víťo, mám nápad. Až zase někdy malá „Milagros“ spustí nějakou písničku ve stylu „zaseklá deska“, zkus jí diplomaticky zacpat pusu. Třeba čokoládovým bonbónem. :-D

9 vik vik | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 15:40 | Reagovat

[7]: Nevím, jestli bych raději nebyl tátou jednočat, uhlídat dvojčata je přece jen náročnější :) A děkuju ;-)

[8]: Tenkrát jsem žádné cukrdle u sebe neměl, ale příště bych si mohl vzít :-D :-P

10 Denisa Denisa | 19. dubna 2014 v 13:35 | Reagovat

To nevím, jestli nějaký přibude :-)
Hezké Velikonoce Viku... :-)

11 lentilka lentilka | 22. dubna 2014 v 11:56 | Reagovat

Kolik už vlastně dvojčatům je?
A ano, i moje pětiletá někdy najede na hru "zaseklá deska" a je to... únavné. A na nervy. :-?

12 lentilka lentilka | 22. dubna 2014 v 18:45 | Reagovat

Takže jsou narozena v listopadu 2008? Jestli ano, jsou úplně stejně s mojí Příšerkou Menší. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama