na Blog.cz

Pochlubil jsem se doma, že jsem Honzíkovi koupil pod stromeček auto. Mamka vzhlédla od reklamních letáků. "My už jsme mu auto koupili. Bagr !" "To já ale nevěděl !" "My jsme ti ho neukázali ?" Když jsem kroutil hlavou, běžela mamka do obýváku a z tajné skříně (tajná je jen v období před Vánoci, jinak je to šatník) vytáhla nádherný bagr s hýbacím ramenem. A stejným pajďulákem, jaký je u toho mého náklaďáčku. "Pro Elišku mám plyšovou kravičku. Nemáte pro ni náááááhodou plyšáka, že ?" Mají. Krtečka.

Vlak přijel dřív, než jsem čekal. Byl jsem tou rychlostí zaskočený a říkal si, jestli je to opravdu on. Ačkoli, co jiného by mohlo na to naše pidinádraží přijet ? Sedl jsem si ve vagonu na nejbližší sedátko a spokojeně se díval, jak se zavírají dveře. Spokojeně do momentu, než mi došlo, že jsem si necvaknul jízdenku. Než jsem se rozmyslel, jestli se stihnu vrátit, mašinka se rozjela. Devět vteřin jsem doufal, že nepřijde průvodčí. Ve vteřině desáté jsem ho uviděl, kterak to má namířeno rovnou za mnou.

Jsem od narození přemýšlivý. Určitě jsem přemýšlel už u mámy v bříšku, jaký je asi svět, do kterého jsem se rozhodl narodit. Samotné přemýšlení by snad ani nevadilo. Potíž je v tom, že když se zamyslím, ztrácím přehled nad tím, co dělám. Onehdy jsem nesl do sborovny jakési dokumenty učitelům do schránek. Zamyslel jsem se a málem je uložil do ledničky. Přitom sám ani nevím, nad čím vlastně pořád dumám. Jeden filozofický problém už ovšem řeším léta a napadlo mne podělit se o něj s vámi. Třeba mi ho konečně pomůžete rozmotat.